Skoro každý víkend, který jsme netrávili u babičky a dědy v Karolince, jsme chodili pěšky na brněnský ústřední hřbitov, bylo to z našeho sídliště kousek. Chodili jsme většinou jen s tatínkem, jehož tam rodiče byli pochováni, mamka mezitím doma uklízela a vařila oběd. Cestou jsme počítali pejsky, balancovali na vyvýšené zídce, v pozdním létě trhali z keřů malé bílé bobulky "práskačky" a za chvíli jsme už byli u bran hřbitova. Vcházeli jsme branou u krematoria a přestože náš cíl bylo kolumbárium, většinou jsme tam nikdy nešli přímo. Na hřbitově byla spousta zajímavých míst, kterými jsme museli projít! Tak třeba rozptylová loučka - vždy obsypaná květinami, svítící do dáli stovkami kahánků - tam jsme vždy chodili pozorovat malé lokální požárky. O kus dál byly keře, kde jsme zpravidla potkávali první veverku - brněnský ústřední hřbitov je vlastně takový malý lesopark a proto jsme většinou jsme potkali nejméně tři. Tatínek pro ně měl v kapse vždy připravené oříšky. Když bylo více času, chodili jsme do spodních pater hřbitova, k hrobům slavných Brňáků a někdy až úplně dolů k vojenské části, tam se to líbilo bráchovi. Četli jse si jména na náhrobcích, okukovali fotky, představovali si jaký život měli ti lidé, kteří zde odpočívají. Úplně u starých zdí hřbitova je sekce starých velmi zdobných a velmi tajemných hrobek a tam se zase moc líbilo mě.
Jediné, co jsem nesnášela, byl stánek s odporným nápisem Prodejna Vás. Bála jsem se jen přiblížit, děsila jsem se toho, že okamžitě umřu a oni mě tam budou prodávat. Až jednou, bylo to o drahný čas později, mě taťka poslal koupit tam za 25 korun vázu, která se nám v naší vitrínce rozbila a já pochopila svůj omyl....
A tak jsem si z dětství přenesla do dospělosti takovou malou neškodnou úchylku na hřbitovy.
Když jsme se přestěhovali do Račic, byla jedna z prvních našich procházek právě na místní hřbitovy. Jsme dvojvesnice a proto máme hřbitovy dva - pístovický a račický. Pístovický je novější a až na březovou alej nemůže račickému konkurovat. Račický má alej topolovou, vznikl někdy na počátku 20. století, ale myslím, že na něj byly přeneseny i mnohem starší náhrobky, přestože někde už zub času nápisy a data úplně ohlodal. Je to opravdu naprosto geniální místo. Náhrobky, ty starší většinou pískovcové, se pod tíhou věků propadají, jejich dříve pravé úhly jsou dávno oblé, stojí vykřivené do všech stran a úhlů, porostlé mechem a různými travami, některé náhrobky už spadly úplně, tak jak zemřela rodová linie v obci, zemřel i její hrob. Jeden z náhrobků se ve chvílích kdy je vítr lehce kýve a vydává naprosto strašidelné skřípavé zvuky. Nové náhrobky se lesknou zlatem a pyšně se vytahují na své starší kamamrády. Ale i některé staré hroby jsou stále "živé". K nim patří i jeden z mých dvou favoritů - náhrobek, ze kterého plasticky vystupuje bledá tvář krásné, ale smutné mladé ženy , jejíž oči vás vševědoucně pozorují z jakéhokoli úhlu. Tu jsem dnes nefotila, ale pokud Vás zajímá, můžete se na ni podívat na této asi rok staré fotce.
Ten druhý hrob jsem vyfotila znovu po roce právě dnes. Hrob je dávno opuštěný, a my jsme si ho s Kájou tak trochu vypůjčili. Protože naši blízcí, kteří nás již opustili, jsou pochováni na místech daleko od nás, chodíme na račický hřbitov a zapalujeme svíčku právě na tomto místě, se vzpomínkou na naše milované. Ikdyž jsme ateisté, věříme tomu, že přeci u hrobu paní, která se jmenovala Marie Nebeská, se naše vzpomínky musí dostat na to správné místo.
Maruško Nebeská, díky.
A já bych ráda věděla, jaký je Váš vztah ke hřbitovům a starým hrobům!
10 komentářů:
Hrob vypadá fakt zajímavě- asi právě působením času.. (asi se o hrobu nedá říct, že je krásný..)já tedy tuhle zálibu nesdílím, vždycky se na hřbitovech cítím tak nějak ztísněně a jít tam k večeru, když už blikají jen světla svíček a vítr dělá svý, tak to bývám fakt vystrašená..
Moje krevní skupina? já totiž taky ráda chodím na hřbitov.....a hlavně tam najdu vždy plno námětů na fotky...Takže mě oslovily i tvé fotky...
hřbitovy jsou strašně tajemný a mají svoje kouzlo, mystičnost, drama.....
Mně se ta fotka líbí!!!
...já mám ráda hřbitov v malé vesničce v Českém ráji, kam jsem jezdila na prázdniny od svých 5 let...je to malý hřbitůvek kousek od lesa a u pole s obilím...je plný vysokých stromů, které hází stín na malé hroby...ty velké podél zídky jsou už většinou rozpadlé...vždy mi přišlo divné, že je tam tolik hrobů a skoro na všech se opakovalo asi 5 jmen...rodina Ta a Ta...nejvíc si vzpomínám na hrob 15 dívky, je to malý hrob z fotkou, vždy upravený a já se každý rok ptala, proč umřela a vždy s mrazením vzádech poslouchala...hřbitovy jsou zvláštní místo a já mám vždy pocit, že tam musím šeptat, abych nerušila ten klid, který tam jednou najdeme všichni...
mě hřbitovy nevadí, nevyhledávám je, ale když tam jdu, taky tam ráda fotím,hlavně staré zanedbané hroby.
Naše hroby jsou nezajímavé na obrázku, jinak vzpomínkami na milé lidi jsou pro nás samozřejmě důležité, i když už si většinu lidiček v nich spočívajících ani nepmatuju.
Ovšem líbí se mi tvůj nápad, že chodíte na své vzdálené blízké vzpomínt na jiný hrob...fotky mě oslovily hodně:-)
Já mám na hřbitově takové divné pocity.Ani ne tíseň,ale jak to říct?Úctu?Prostě tam chodím pomalu a mluvím minimálně...takové zvláštní.Asi,že je tam ve vzduchu hodně stesku a bolu ze ztráty blízkých.
já jsem dlouho na hřbitov nechtěla chodit, za mlada, protože jsem furt měla pocit, že bych k babičce měla nějak jasně a cíleně mluvit, něco udělat, a nikdy jsem samozřejmě nepřišla na to jak a co.
teĎ tam chodím moc ráda. stísněnost ani jakousi "božskost" místa necítím, naopak tam cítím velký klid. ticho, klid, konec běhu a nevyřešených otázek, jistotu běhu času. jediné místo, které sdílí velké množství lidí, a přesto na něm vládne mír a ... souznění.
u nás doma, když se sejde víc lidí, a venku je krásně, skončí cesty po městě dřív nebo pozděj na hřbitově. pravda, většinou tam hulíme a upíjíme dál z flašky vína, ale jako rouhání ani neúctu to necítím.
a podobně jako vy.. tady na dobříši máme "známý" hrob jediný, je to ondrejkův kamarád, kterého jsem bohužel nepoznala. chodíme tam s matym a u něho zdravím vzpomínkama svoje blízké..
jasně že i smutek, ale to je cit, který si s tichem rozumí..
Já na hřbitovy chodila, jako dítě. Teď už tam nějak nemusím, ani sama nevím proč, cítím se tam nějak... nesvá... že lezu někam, kde nemám co dělat...
Hlásím se do klubu,,, tajemné místo plné příběhů
Okomentovat