Pompeje aneb jé jé jé
Ono se to vědělo, pamětníci pamatovali, že někde dole vedle prádelny bývala expozice valašských artefaktů, kam děda vodil zákazníky koštovat slivovici, my jsme tam ale většinou chodili až v dobách, kdy se tam nastěhoval první z rodu mražáků a do něj kelímky ve kterých byla ta výborná růžová zmrzlina (chuť jakoby zahradní plody?) politá čokoládou a nahoře byly nadrcené pistácie - kdo si vzpomene na její název má u mě ... něco... to je jedno co, ale bude to zdarma a to se vyplatí.
No ... ale to jsem si zaslinila trochu jinam. Takže abychom se vrátili k tématu - té místnosti se říkalo krbovna, protože někde uprostřed se údajně nacházel údajně nefunkční údajně krb. Postupem let se ale místnost začala pomaličku využívat jako sklad staré obuvi (naskládané zprvu úhledně v šuplících starých lednic), sýpka na obilí a šrot, sklep na jablka, dílna na nářadí, skládka elektroodpadu a kolárna. Mražák vyvedl mladé skoro každým pátým rokem. Postupem času se všechny tyto funkce, která krbovna zastávala sloučily do jedné velké (lehce mastné) hromady, známé pod jednotným botanickým názvem Bordel.
Bordel má jedinou, zato typickou vlastnost a to takovou, že se (v závislosti na veličině času) hromadí, sám do sebe zamotává a ošklivě bobtná.
Nová generace vlivem působení Bordelu už krbovnu vlastně neznala, ta pomalu upadala v zapomnění a s ní i ty staré povídačky o tom, že ten krb nikdy nehořel, že ty valašské sekyrky pověšené u stropu sekaly hlavy zlým portášům číhajícím u zbojnických ďur (není většího prázdninového dobrodružství, než chodit do lesů hledat zbojnické ďury) a tak dále a tak pořád, až jednoho dne si bratr vzal dovolenou. Bratr byl vždycky ten, co ve spánku hekal a snil o krbovně svého mládí a tak stačil týden a spolu s věrkou a taťkou přiložili ruce k dílu, vynášeli, umývali, čistili, malovali a vůbec dřeli jak koně, takže když jsme přijeli na víkend, zavedli nás tajně (představte si to jako když by vás vedli do Stínadel) dolů do sklepa.
A tehdy začíná to několikaminutové překvapené jé jé jé.
Fénix povstal z popela a krbovna z Bordela.
Jen škoda, že nemám fotku PŘED. Protože najít sedm shodných bodů by bylo velmi obtížné.
A krb hoří.
A sekyrky jsou z kovu tak nekvalitního, že je ohnete mezi prsty.
Ale zbojnické ďury, ty existují. Jednou nějakou objevím a vyfotím a třeba bude i zbojník zrovna doma.
Ono se to vědělo, pamětníci pamatovali, že někde dole vedle prádelny bývala expozice valašských artefaktů, kam děda vodil zákazníky koštovat slivovici, my jsme tam ale většinou chodili až v dobách, kdy se tam nastěhoval první z rodu mražáků a do něj kelímky ve kterých byla ta výborná růžová zmrzlina (chuť jakoby zahradní plody?) politá čokoládou a nahoře byly nadrcené pistácie - kdo si vzpomene na její název má u mě ... něco... to je jedno co, ale bude to zdarma a to se vyplatí.
No ... ale to jsem si zaslinila trochu jinam. Takže abychom se vrátili k tématu - té místnosti se říkalo krbovna, protože někde uprostřed se údajně nacházel údajně nefunkční údajně krb. Postupem let se ale místnost začala pomaličku využívat jako sklad staré obuvi (naskládané zprvu úhledně v šuplících starých lednic), sýpka na obilí a šrot, sklep na jablka, dílna na nářadí, skládka elektroodpadu a kolárna. Mražák vyvedl mladé skoro každým pátým rokem. Postupem času se všechny tyto funkce, která krbovna zastávala sloučily do jedné velké (lehce mastné) hromady, známé pod jednotným botanickým názvem Bordel.
Bordel má jedinou, zato typickou vlastnost a to takovou, že se (v závislosti na veličině času) hromadí, sám do sebe zamotává a ošklivě bobtná.
Nová generace vlivem působení Bordelu už krbovnu vlastně neznala, ta pomalu upadala v zapomnění a s ní i ty staré povídačky o tom, že ten krb nikdy nehořel, že ty valašské sekyrky pověšené u stropu sekaly hlavy zlým portášům číhajícím u zbojnických ďur (není většího prázdninového dobrodružství, než chodit do lesů hledat zbojnické ďury) a tak dále a tak pořád, až jednoho dne si bratr vzal dovolenou. Bratr byl vždycky ten, co ve spánku hekal a snil o krbovně svého mládí a tak stačil týden a spolu s věrkou a taťkou přiložili ruce k dílu, vynášeli, umývali, čistili, malovali a vůbec dřeli jak koně, takže když jsme přijeli na víkend, zavedli nás tajně (představte si to jako když by vás vedli do Stínadel) dolů do sklepa.
A tehdy začíná to několikaminutové překvapené jé jé jé.
Fénix povstal z popela a krbovna z Bordela.Jen škoda, že nemám fotku PŘED. Protože najít sedm shodných bodů by bylo velmi obtížné.
A krb hoří.
A sekyrky jsou z kovu tak nekvalitního, že je ohnete mezi prsty.Ale zbojnické ďury, ty existují. Jednou nějakou objevím a vyfotím a třeba bude i zbojník zrovna doma.
3 komentářů:
Supr "povstání" a na ty ďury jsem zvědavá :-)
Musím to napsat( doufám, že si vzpomenu na svoje heslo), tvůj vypravěčský talent a smysl pro humor mě prostě fascinuje.
Tak jsem si nevzpomněla, musela jsem si vytvořit nové.
Okomentovat