víkend 26-28.6. 2009

Tak jsem konečně dokončila 2. semestr té mojí zpropadené vysoké školy. No, je fakt, na jedno je ta škola dobrá. Tak nějak mi pár hodin, možná dní, vydržel slastný pocit, že teď mám mnohem méně práce a vracím se zpět do toho mého klasického, pouze lehce nesnesitelného stresu. Samozřejmě i tento báječný pocit spousty volného času a netušených možností dříve či později vyprchá a u mě to bylo tentokrát o kousek dříve :-)

Všechno začalo vlastně bezvadně - v pátek ráno jsme se nabalili do auta a vyrazili do Prostějova vyzvednout Helu s Petříkem.
Kolem desáté hodiny jsme byli v cíli - olomouckém aquaparku, krásném, novém, nerezovém. Shodou náhod jsme tam byli v nejlevnějším časovém pásmu a ještě jsme vyfasovali 30% slevu protože ve sprchách neměla téct (ale tekla) teplá voda. Takže můj žgrťácký manžel byl v sedmém nebi. Kubykáá záchranářem!

Vychlorovaní jsme se občerstvili a vydali na cestu do Karolinky. I když normálně jezdíme jakoby spodem, přes Zlín a tak, tentokrát jsme to kvůli olomouckému výletu museli vzít přes Hranice, Teplice, Hustopeče, ValMez. Asi vám už došlo, která bije, tohle všechno jsou oblasti, které postihly silné záplavy.
Tak nějak se stydím, že jsem projížděla kolem a kompaktem fotila z okýnka. Všichni lidé, které jsem v těch městečkách viděla, se tvářili nešťastně, nebo, což bylo možná ještě horší, měli tváře naprosto bez výrazu. A to jsme rozhodně nebyli v tom "nejhorším" pásmu.U našich byl víkend dalo by se říct klasický, tj. nic jsme jim nepomohli, jen jsme dostávali přídělem tuny jídla, abychom se pak dozvěděli jak jsme tlustí a dopadneme špatně (já a Kája) a jak pěkně papáme (Kubíček). Kuba se nemohl odtrhnout od babičky a pořád si ji vodil k hračkám, aby si s ním hrála.

V sobotu jsme si udělali bezvadný výlet vlakem do Velkých Karlovic a zpátky.Mimochodem --- ideální oděv na lízání zmrzliny, totok!

No a pak je tu ta zpropadená cesta zpátky domů. Už před Vsetínem jsem si vzpomněla na první věc - že jsem na okně v kuchyni zapomněla háčkování - tj jeden a půl čepice, pár klubíček, ale hlavně - jediný můj milovaný háček co mám. Což je doost blbý ne pro těch cca 8 Kč pořizovací hodnoty, ale zkuste si sehnat v hypermarketech a supermarketech (které jediné jsou po cestě otevřené) něco tak obyčejného jako je háček č. 3, zkuste si sehnat něco tak obyčejného tu v Račicích, kde máme dvoje potraviny, pekárnu a stylový asijský boutique. A zkuste si poslat manžela do Brna pro háček č. 3. Tak budu chvíli bez háčku, no co už nadělám.

No dobře, dobře, vem háček čert, zastavili jsme ve zlínském Tescu a já se rozhodla, že prostě možná někde v těch regálech plných nesmyslů ten háček mají. Procházela jsem ho křížem krážem, až jsem zjistila, že jsem bez peněženky !!!!! Jako správný ignorant bezpečnostních opatření v ní mám všechno, karty, doklady, většinou ale ani korunu hotovosti, jenže tentokrát v ní vesele šustily peníze co jsem dostala od mamky k narozeninám. Dostala jsem se do naprosto šokového stavu, proběhla pár regálů zpátky, hledala jsem pod nimi, plazila se metry dlažby po kolenou.. no já být ten člověk, co sedí u bezpečnostních kamer a vidí mou rychle se pohybující v růžových gatích navlečenou řiť, tak se tam beztak válím smíchy. Ale peněženka (kuwa, kuwa, kuwa) nikde!!! Vzpoměla jsem si, že u dětského oblečení u mě stál takovej divnej chlap a prohlížel si miminkovské plavky, že mi to bylo v té chvíli na mikrosekundu divné, proč tak dlouho čumí na ty plavky. Zloděj!!!!
Rychle, rychle kam mám jít, co mám dělat, šmarjá co teď, točilo se mi mozkem a pak jsem naprosto nesmyslně běžela na hlavní pokladnu, která jediná mě napadla a tam mě poslali na informace. No utíkala jsem rychle na informace a tam mi řekli, že mám zavolat policii, já že nemám mobil, oni že na informacích telefon nemají a i kdyby měli, tak že nedají. Šmarjá! Tak jsem vyběhla z Tesca a hledala Káju s Kubou, kteří řádili na takových těch autíčkách, co žerou, svině nenažraný, jen dvacetikoruny. Kája rychle zavolal na policii, takže prý hned posílají hlídku že mám čekat u informací no a já jsem místo toho běžela přes celou pasáž ke spořitelně, protože jsem si zaboha nemohla vzpomenout na to číslo co jsem si dycky říkala bože to je tak jednoduchý, páč to je asu pro idioty - 800207207 nebo to bylo 800208208???? Osm let co to číslo existuje to lidem automaticky odhrkávám na přepážce a ted mám v hlavě nasr..vygumováno. Kdyby byla tak ta spořitelna otevřená, těšila jsem se, že tam sednu a hned mi všechno zablokují. No nebyla, ale aspon to číslo tam měli vyvěšené za výlohou. Tak jsem ho hned třesoucíma se rukama vytočila a volala, tam chtěli at zmáčknu zase další číslo a slečna mi začala nabízet pojištění. Uááá!
Mbanka byla hned vedle, tam jsem se chystala vzápětí zablokovat kartu od M-banky. Zablokovala jsem si zatím spořitelní kartu (za poplatek 500 Kč) a pak mi pan Ochranka klidným, konejšivým hlasem řekl, že půjdeme přesně k tomu regálu, kde jsem to zjistila, že peněženku nemám, že musejí najít ten přesný záznam z kamer pro policii. Tak jsme vešli do tesca a já jsem hledala ten regál, ve zmatku jsem nenašla správnou cestu a šla kolem ponožek, kudu nikdy nikdo nechodí, páč kdo by kupoval v Tescu ponožky, že no a uprostřed té cestičky ležela na zemi ... moje peněženka. Vrhla jsem se na ni ladnou (haha kecám) rybičkou a hned jsem viděla, že ji nikdo ani neotevřel, že tam leží tak jak mi musela vypadnout - odkud nevím, snad z kapsy, nebo z košíku... nevím. K šoku z toho, že nemám peněženku a kolik chození po úřadech budu muset vyřídit, o desítkách klubových a slevových karet ani nemluvím) se přidal šok, že mě nikdo neokradl, ale že si za všechno můžu jen já sama, slepice kuřioká. No udělalo se mi špatně, musela jsem se nějak vypotácet z Tesca a pamatuju si jen že mi Kája dává napít limči a že se na chvíli ztratil (jako obvykle Kuba) a že ho honím po Tescu. Kája odvolal policii, zákaz na tři měsíce starou kartu už byl neodvolatelný, tak s ní můžu leda tak stírat námrazu na okně. Ještě že je tak chladné léto, že.
Když jsem se cestou domů trochu vzpamatovala, tak asi z těch nervů jsem dostala strašné křeče do břicha a Kája musel nouzově zastavit v polích. Zaběhla jsem k jedinému stromu široko daleko a už při akci jsem si velmi zřetelně uvědomila, že vlhčené ubrousky zůstaly v Karolince, tam nahoře na poličce a papírové kapesníčky jsme včera všechny vyplýtvali na Kubu, který si koupal obličej ve zmrzlině. Kája na mě sice volal, že určitě najde toaleťák, hrabal v kufru hluboko, ale marně. Ten jediný strom široko daleko byl líska. Její listy byly sice dostatečně široké, nicméně jemností si nezadaly se svým dvojčetem skelnou vatou.

Říká se, že nejvíc člověka rozptýlí cizí neštěstí. Samozřejmě nemluvím o Vás, to fakt néé!

Při příjezdu domů mě už nečekalo nic zvláštního. Celý víkend jsme měli dokořán otevřené balkonové dveře, takže u nás měly kočky mejdan, naštěstí jen ty kočky.
Při vybalování jsem zjistila, že v Karolince zůstaly taky náhradní objektivy k fotáku. Uááá!
Musíme tam zase brzy zajet znovu.



Jo, a umřel majkl džeksn. Ne že bych ho jakože poslouchala jinak než v rádiu, nebo nějak zvlášť obdivovala, ale zjistila jsem, že jsem ho tak nějak brala jako samozřejmou součást mého života a že mi fakt hodně vadí, že si prostě jen tak úplně obyčejně umřel. Nějak jsem si celý svůj život myslela, že až bude ještě víc nemocnej, tak se nechá zmrazit a bude žít věčně v ledu, nebo aspon nějakých dalších tisíc let, nebo jednoho dne všem s velkou slávou zamává, blýskne třpytkovým kostýmem a odletí zpátky na svou domovskou planetu. Prostě neměl jen tak umřít, to naprosto není - nebyl - jeho styl.