3.4.2008

Včera jsem byla na procházce s kamarádkou, která si ve vyškovské prodejně MIMI koupila nový golfáč za 3500 kč. Hned si do něj posadili svou roční holčičku a vyrazili na nákupy. Po pěti minutách jízdy začala padat na předním kolečku aretace a blokovat kolo pro další jízdu. Ihned se vrátili do prodejny, a prosili paní o výměnu kočárku, nebo o vrácení peněz – roztrhání před deseti minutami vystavenému ručně vypsanému dokladu. Prodavačka jim nic z toho nesplnila, ještě byla velmi arogantní (což se u nákupu neprojevovalo) vzala právě zakoupené kočár na reklamaci, ať se za měsíc přijdou zeptat.
Prodavačka se hájila tím, že postupuje podle zákona. Pohybovala se na samé jeho hraně a asi opravdu nic neporušila. Ale morálně – byla v prdeli.
*****
Taky jsem si přečetla obhajobu jedné paní, kterou mi z jejího blogu na skype zkopírovala zase jiná kamarádka. Paní tam píše, jak na výrobu svých scrapbook kitů a koláží používá fotky z papírových a internetových katalogů, fotek dostupných na netu a že je vlastně vše v pořádku atd…
Já ... nesouhlasím.
I já mám totiž uložené fotografie na albu veřejně přístupném a velmi bych se bránila, kdyby je někdo bez mého vědomí použil - k jakýmkoli - účelům. Firmy pro výrobu svých katalogů zaplatily velké peníze za fotografy, jejichž snímky by měly sloužit tomu, k čemu byly určeny, a velmi často je v katalozích dokonce napsáno, že reprodukce fotek k jiným účelům je nepřípustná (např. Schaeffer Boutique). Takže já prostě nevidím žádnou omluvu pro vyrábění kitů z katalogových záležitostí, cizích fotek z netu (pokud se nejedná o legální skladiště které se prezentuje pro volné použití) stejně jako přeukládání z jiných formátů do PNG a to nově pod svým jménem. A ani prolnutí několika cizích fotek neznamená, že paní právě vyrobila vlastní pozadí. Paní zamrzla v dobách kdy český digiscrapbook byl v plenkách a stále trvá na tom, že jestliže byla mezi prvními, patří mezi elitu, ať jsou její práce v této chvíli jakkoli neautorské. A to je právě její velký omyl.
A to, jestli kity dělá zadarmo, (čti: proto, aby jí lidé masírovali ego), nebo za peníze… to už je věc jiná, která s prvně řečeným nijak nesouvisí a nelze se jí ohánět, a už vůbec ne věcně argumentovat (nevinný příklad: když v obchodě čmajznu jabko, je jedno jestli ho sežeru sama, daruju kamarádce, nebo za pět korun prodám. Stále to je totiž čmajzlé jabko).
Za etickou hranici slušnosti bych zde považovala okamžik, kdy by získala svolení opravdových majitelů fotografií a katalogů. Jenže komunisticky smýšlejícím lidem, kdy vše patří všem, a za co nás nechytnou, je povoleno, se těžko káže o morálce.