28.3.2008, pátek

S Brokolicí jsem se seznámila na procházce s kočárkem, když byly
Kubíčkovi dva měsíce a její Natálce měsíců sedm. Protože jsme se obě do vsi přistěhovaly, neměly jsme žádné známé matky s dětmi a tak jsme se domluvily, že budeme vozit kočárky spolu. Asi po měsíci jsem vyhodnotila chvíle s Brokolicí za nesnesitelné, přesto pozoruhodné.
Brokolice totiž podle mého měsíčního zkoumání trpěla silnou ukecaností, sebestředností a pamatovákem. Obrazně bych to popsala asi takto: představte si obří rudý outlook, který zaznamená každou mikrosekundu každý její a Natálčin pohyb, zježený chloupek, tělesný výměšek, pšouk, slovo, či jen hlesnutí. Nahrává si tyto záznamy zvýšeným, vzrušeným hlasem na cédéčko a když mě uvidí, zapne Play. Pokud jsme se při procházce rozloučily v 15:05, pak se dozvím následující den v 13:40, co se odehrálo v době, kdy jsme se neviděli, chirurgicky přesným popisem.
Naučila jsem se Broko poslouchat napůl ucha, filtrovat závažnější informace a bezduše kývat, když zvýšila hlas. Až když jsem ji znala trochu lépe, všimla jsem si, že poté, co dokončí přehrávání z minulého dne, začne se odehrávat něco mnohem zajímavějšího.
Brokolice trpí zajímavou časovou poruchou. Říkám tomu časová nezařazenost, nebo, chcete-li, časová inkontinence. Ona prosím pěkně tráví zhruba počítáno asi 80 procent svého času v budoucnosti vzdálené v průměru cca 10 dní. První náznaky a projevy tohoto zvláštního úkazu jsem začala pozorovat už mnohem dříve, ale konečnou diagnozu jsem stanovila až kolem Natálčiných prvních narozenin.
Dříve jsem si myslela, že se jedná o klasické těšení se, znáte ty lidi, co nedokáží myslet na nic jiného než na nějakou oslavu, nebo akci v budoucnu a tak nějak zapomínají na přítomnost a zasněně si bryndají polívku na stehno.
Je možné, že Brokolina anomálie se vyvinula právě z takovéhoto neškodného těšení se, ale Brokolice, jak je jejím zvykem, dotáhla celou věc k určité zvrácené dokonalosti.
Brokolice tráví v současné době (i když u ní je pojem současná doba silně zavádějící) v naší reálné přítomnosti asi 15 procent celkového času, z toho se 5 procent zabývá minulostí a zbytek dne prožívá o týden až dva dopředu. Celé se to projevilo, jak jsem již psala, v době kdy Natálce chystala oslavu prvních narozenin. Natálka se stejně jako Kubíček narodila 27. ale Brokolice celou oslavu prožila již třináctého. Na procházce mi vylíčila, jak se Natálka raduje z dárků, prarodiče ji chovají na kolenou, strýci chutnají karamelové řezy a jak spadne na zem kus dortu a Naty ho tajně zbaští. Koukala jsem na ni jako blázen, ale hned další den to pokračovalo. To se prarodiče chystali k odjezdu, Natálka všem mávala z okna, k obědu byly zbytky ze včerejška a ke kávě větrníky, které zapomněla rozmrazit pro návštěvu. V den Natálčiných narozenin jsem naivně myslela, že se Broko zařadí zpátky do přítomnosti, ale nestalo se tak. Broko seděla nepřítomně u dortu, sledovala jak si prarodiče užívají dítěte a ve své vlastní realitě balila tašky na dovolenou, kam ona ve svém podivném časovém zařazení odjížděla právě dnes. Od toho nešťastného třináctého června lonského roku se Broko zdržuje v budoucnosti prakticky neustále. Když se pak v naší přítomnosti stane něco /a stává se to docela často/, co nekoresponduje s tím, co ona už naplánovala a prožila, objeví se v jejím pohledu podivné zadumání, nesouhlas a rozpaky. Například jednou malá Natálka posvačila jakési zakázané rostlinstvo, myslím to byl nějaký fíkus. Brokolice na ni nechápavě hleděla a nahlas přemýšlela, jestli má jet k doktorovi, když je jasné, že za týden si bude hrát v bazenku s naším Kubíčkem a bude naprosto zdravá. 12. prosince mi zase vykládala, jak se Natálka raduje z dárků a k večeři snědla i kousek kapříka.

Kdo zná Brokolici méně než já, tak mi nevěří, a říká, že ona se prostě jenom pořád těší na to, co život přinese. … jenže já… já vím svoje.