14.4.2008, pondělí

Kubi miluje elektronické piánko, které mu (s těžkým srdcem a otázkou, jestli na to není ještě moc malý a jestli to nerozbije) půjčila babička.

Vždycky když dostane náladu na vyluzování zvuků, běží ke krabici, ve které klávesy odpočívají a snaží se mě donutit, abych mu je vytáhla.

I dneska jsem musela piánko vytáhnout a chvíli pozorovala, jak si ho sám zapne a nadšeně pouští přednastavenou melodii (Ódu na radost). Pak jsem měla telefonát, tak jsem se vzdálila, protože přes ten randál nebylo nic slyšet, jen jsem po dokončení hovoru nakoukla, Kubi stále zuřivě mačkal čudlíky, tak jsem šla zase do kuchyně vytáhnout nádobí z myčky. Najednou bylo chvíli ticho a pak se z pokojíku ozvala trochu rozpačitá, ale přesto rozeznatelná melodie. Škoooodááá lááskýýýýýý... zarazila jsem se, protože piánko tuto písničku rozhodně přednastavenou nemá! Rychle jsem uklidila talíř, který jsem měla v ruce, abych se mohla rozběhnout do pokojíčku. Už jsem si představovala tu slávu, ten úžas, obdiv davů, malý umělec v necelém roce a půl, v na míru střiženém fráčku, naučeným pohybem nadzvedává šosy, aby usednul na koncertní židličku k miniatuře koncertního křídla... peníze, sláva, věhlas! Jako potvrzení mých představ, se z pokojíčku ozývá znovu Škooooodááááááááááááá - u á se to ale zasekne a tón drnčí celým domem.

A už jsem v pokojíčku. Takové zklamání! Konec všem nadějím! Piánko si přistavil ke komodě, na kterou jsem uložila mobil, když jsem dotelefonovala. Kluk stojí na klaviatuře, nohama mačká klávesy, jak tam přešlapuje a ze všech sil se snaží dosáhnout až nahoru. Ško-o-dááá...

Konica Minolta Dimage Z3. Foceno na BW, supermakro. Tónováno zelenožlutým nádechem 8%.

Prosím omluvte na pár dní špatné číslování na fotkách - nějak podivně jsem se posunula v čase..... nadpisy jsou dobře.