Děda byl štastný, že si mohl postavit dům v kopcích - v CHKO, v zoně kde se stavět nesmělo nesmí a smět nebude. Rodiče se do toho domu přestěhovali před dvěma lety krátce před jeho smrtí, aby ho ošetřovali, když pak náhle umřel, tak stejně zůstali, protože zůstala těžce nemocná babička. Chtěli dům kvůli babiččině pohodlí trošku opravit, najednou bylo vše problém, cesta, vodovod, kanalizace, plyn. V zimě nevyjede sanitka a obec... tu to netrápí. Prý tam ten řádně zkolaudovaný a už léta postavený barák prostě neměl stát.
Hodně mě trápí, že jsou od nás tak daleko, je to skoro 200 km a špatná cesta.... mám v nich ale velký příklad toho, jak se z lásky k mamince a tatka ke své manželce a také.. tchyni, vzdali všeho, své práce, přátel i velkoměsta, aby šli bydlet do divočiny, aby se babička, která má pokročilého Alzheimera, ve chvílích, kdy se na okamžik rozpomene, cítila dobře a doma.
Na fotce výhled přes okno z obýváku.
Fotografie nebyla upravována, nikon D40x
3 komentářů:
Siťo - kam to koukáme? Kde toje - jestli se smím optat....
Rodiče pozdravuj a vyřiď, že před nimi smekám. Babička má díky nim ty chvíle, kdy je "doma" uritě ten nejlepší pocit domácí pohody a štěstí.
já taky smekám, lucka mi to vzala z klávesnice.
a výhlůed je nádherný... kopečkýýý..
Nádherný výhled!
Ale já jsem tvor přízemní a představa tahání nákupu do toho kopce....
Okomentovat